Dvoukomorová hrnčířská pec

Mladší doba železná 4-1. století před Kristem

"Rodina hrnčíře má dnes plno práce. Už před minulým měsícem muži připravovali dřevo a vršili ho na okrouhlé hranice, které přikryli trochou rákosu, aby dobře prosychalo a nezmoklo. Několik mladých žen a nedospělých dětí vynáší z přístřešku keramické nádoby, které teď po dnech sušení jsou připraveny na pálení ve velké hliněné peci, nedaleko od domu. Hrnčíř stojí nad pecí a společně s pomocníkem rovná nádoby dnem vzhůru na hliněný rošť tak, aby co nejlépe stály a nehrozilo nebezpečí zhroucení. Jedna chyba zkušeného řemeslníka a celá vsázka nádob, kterých je na několik desítek, připraví rodinu o celoměsíční snažení. Navíc dnes pálí posvátný oheň, do pece jdou i zvláštní obřadní nádoby! To si vyžádá ještě obřady na uspokojení zákeřných skřetů v peci, kteří by jinak mohli úspěch ohrozit."

Dvoukomorová pec pro výpal keramiky. Jde o typ pece, který je v mladší době železné velmi populární. Zařízení je tvořeno dvěma topnými kanály, roštem oddělující topeniště od vsádky keramiky a kopulí kumulující teplo. Pec je postavena podle nálezu z Velkých Opatovic (okr. Blansko) a je datována do mladší doby železné.


Hrnčířství se vyvinulo v řemeslnou výrobu až s vynálezem hrnčířského kruhu v Mezopotámii (4000–3000 let př.n.l. ) Jeho předky byly hrnčířské desky upevněné na dřevěné tyči, jež se zvolna otáčela mezi koleny. Do Evropy se hrnčířský kruh dostal kolem roku 500 př.n.l. a na území Čech se objevil společně s keltským obyvatelstvem v době laténské. Název keramika pochází z Řecka, kde se v athénské čtvrti Kerameikos vyráběly hrnčířské výrobky. Nejstaršími nálezy keramiky jsou drobné plastiky lovců mamutů z paleolitu. První nádoby z pálené hlíny u nás pochází z neolitu (cca 5000 let př.n.l.)

Nejstarší jsou různé typy pecí polních. Zřizovaly se ve vhodně upraveném terénu často přímo v hliništi. Vysušené výrobky se obklopily ochrannou vrstvou střepů a palivem, které se zdola zapálilo. Po vyhoření a vychladnutí se stavba rozebrala. Výrobky byly znečištěné palivem a popelem, protože se nacházely v přímém styku s nimi. Později se využívaly roštové kopulovité pece, kdy bylo topeniště odděleno od prostoru pro nádobu a zajistil se tak bezpečný výpal.